Náš rod není příběh z knih. Je to příběh, který se psal tady – v půdě, v domech, v každodenním životě. 

Nejstarší dochovaný dokument máme z roku 1894. Je to jen papír, ale ve skutečnosti je to stopa lidí, kteří tu byli dávno před námi. Lidé, kteří chodili po té samé zemi, pracovali na ní, starali se o ni a žili své obyčejné i neobyčejné životy.

Tahle půda nezůstala prázdná. Předávala se dál. Nikdy nepatřila jen jednomu člověku. Vždy byla součástí širšího rodinného příběhu – propojovala sourozence, jejich děti i další generace. A i dnes nás v sobě nese víc.

Můj děda měl tři sourozence. A tak se časem jedna louka rozdělila na čtyři části – čtyři větve jednoho rodu, čtyři pokračování jednoho příběhu.

Každá z nich má svůj vlastní osud, své lidi, své vzpomínky. A já vyprávím příběh jedné z nich. Jedné linie. Jednoho hlavního kořene.

Louku, ke které dnes patřím, zdědila moje maminka po svém dědovi. Není to jen kus země. Je to místo, kde se potkává minulost s přítomností. Když na ní stojím, cítím, že nejsem první ani poslední. Že na ní někdo byl přede mnou a někdo po mně přijde.

Stejně tak náš dům. Postavil ho můj děda. Vložil do něj práci, čas i kus sebe. Dnes v něm žijeme my – s babičkou, která tu nese vzpomínky, a s našimi dětmi, které tu tvoří nové.

Je to zvláštní pocit – být mezi tím. Mezi tím, co bylo, a tím, co teprve bude. Někdy si to uvědomím v úplně obyčejných chvílích. Třeba když můj syn, kterému je teprve pět let, řekne, že tady chce bydlet celý život. Jako by něco z toho, co tu vznikalo po generace, už v sobě dávno měl.

A tehdy mi dochází, že tenhle příběh není jen o minulosti. Je o vztahu. O vztahu k místu, které nás přesahuje. O vztahu k lidem, kteří tu byli před námi. A o tiché odpovědnosti tohle všechno nést dál.

Cítím k té půdě hlubokou lásku. Ne proto, že ji zdědím, ale proto, že jsem její součástí. A možná je to právě to nejdůležitější, co si náš rod předává – ne jen majetek nebo domy, ale pocit domova.

- Linda Charvátová  z rodu Jeřábků a Vrňáků -